A teď už jako bloguju?

Ha, myslím, že jsem to dokázala! Těma pár klikama jsem asi založila blog. Pro mě je to trochu jako velkej třesk, já nikdy nikde neblogovala a technické zázemí téhle srandě měl vytvářen Kuba...žel...žalka, Rassija se internetovým připojením rozhodně nemůže postavit Estonsku jako plnohodnotný soupeř, takže blog musí vytvářen ten, kdo internet má, což jsem v současné době já, tudíž to vypadá, že příznačné pro tuhle stránku bude přehlcenost mými, žensky trochu užvatlanými, příspěvky, vzácné dodatky z Kubovy strany (když mu ruské připjení dovolí) a nedostatečná péče o grafiku, protože já končím u navolení předvoleného (profilu) a mužská Kubova ruka na intersíť asi nedosáhne...
(Ne)připojení je exemplární příklad (to je schválně, tohle ošklivé klišoidní nadužívání příkladů), symbol toho, jak různě si jen 250 km od sebe žijeme. V Estonsku jde všechno jako po másle, rychle, bezbolestně, bezstarostně, vše je až po hříchu jednoduché, bez námahy, prostě western country (až mě to někdy nudí a za východ bych měnila), v Rusku je másla asi málo, všechno to dře, nejede vůbec, nebo s bolestmi a starostmi a tisíci bumáškami. Kuba snad přidá časem nějaký exemplární příklad.
Přesto se pokusíme společně rozjet náš RossiEst a název blogu nevysvětlíme, protože si strašně přejeme, aby tu pekelně sofistikovanou jazykvou hříčku někdo pochopil se všemi dvoj, troj a čtyřsmysly, konotacemi a aluzemi...